Sbírka nálad a rozmarů

Srpen 2011

Anděl

31. srpna 2011 v 20:46 | Markéta |  'Poezie'
Věříš mi? tak mi přece věř…
Kvůli tomu, jak se na mě díváš,
kým jsem v Tvých očích,
kým chci být sama před sebou,
miluj mě, miluj mě ještě trochu víc,
polámeš mi křídla a setřeš prach,
nevadí, budu se sice snažit utéct,
ale nesmíš mi to dovolit,
litovala bych, hořce a trvale,
protože ty jsi ta jediná možnost
na život bez samoty, bez strachu,
na život bez nicoty bezosobních pravd,
smyslu v práci, v díle, výsledcích,
číslech a číslicích na dveřích domů,
budu se bránit, křičet a zpěčovat,
ale nesmíš, nesmíš mě nechat jít,
jestli mě miluješ, víš, proč to dělám,
tak miluj mě a nesnaž se pochopit…

Opilecká

31. srpna 2011 v 18:27 | Pája |  'Poezie'

V oparu při opileckém rozmaru,
slova plynou
pomalu a někdy jako hadi
se kol jazyka vinou.

V područí si další rundu poručí
a mozek křičí v tichu.
Pak skončí v chladném náručí
křehký balvan hříchu.
Možná k smíchu.
Neví, že se živým mrtvým býti jeví.

V mechu najde svoje víčka.
Bez nádechu ponoří se
a hýčká si své němé nádvoří
plné iluzí.

V sobě s nářkem poznání
uhání a couvá.
Sám sebe neomlouvá,
chtíč douškem zavání.
Vždyť k nezahnání
jsou jitra opilcova.

Poutník

29. srpna 2011 v 20:14 | M.I. |  'Poezie'

Rozpitým údolím já potácím se sám,

S roztaženým úsměvem, plným slin a hnisu,

Jdu si jako rudý pán, k poslednímu mysu.



Nemám sen a nemám žádost

o nadpozemskou tu radost,

Radost stát a nedělat nic,

A dlouze mlčet z plných plic.



Mám jen jednu planou touhu,

Neostrou a nevyzrálou…

Vyjevit ji však nemohu,

Před světlem i přede tmou.



Mým přáním je pouze zájem,

Když potácím se zase rájem,

Když vracím se pak znovu na zem,

Když na upřímnost si zas hrajem,

Když vím, že není cesty zpět…

A zbývá mi jen napsat vět

Pár a poté trošku víc,
Nezbývá mi víc už nic...

Pravda

29. srpna 2011 v 15:45 | Pája |  'Poezie'

Myslí, že ji v dlani svírá.
Netuší, s kým má tu čest.
Ta s nadějí neumírá.
Zná pro život skvělou lest.

Jeden věrný, to je bída.
K davům inklinuje více.
Sláva, ta se nezajídá.
Mít tlumočníků na tisíce.

Jen ten, který má síly dosti,
může svírat pravdu dál.
Bez ideálů, bez hrdosti.
Z tlumočníka je teď král.

Kdo se zprotiviti pravdě ráčí,
ten do země je zadupán.
Co to drazí lidé značí?
Kdo pravdu má, ten je pán.

Můžeš dojít na kraj světa,
myslíš, že jí unikneš?
Čeká tě poslední meta.
Zjistíš, že pravda je lež.

Neviditelní

28. srpna 2011 v 18:35 | Pája |  'Poezie'

Nechtějí znát náš svět,
složený jen z prázdných vět.
Složený z umělých radostí,
které jsou pro ně zlý jed.

Sekáme meči a střílíme zbraní.
Hudba zní hlasitě, jde mimo nás.
Co je to pravda, my nemáme zdání.
Zná ji jen nepřítel se jménem čas.

Osobní kontakty, to nejsou iluze.
Život se nevejde do krabice.
Nač je mít přátel pár neznámých v záloze,
je správnou otázkou do pranice.

Žijeme závod a nechceme cíl.
Oni se poklidně plouží.
Každý z nás soutěží o velký díl
štěstí, po kterém tak touží.

Můžeme říci, že nemají nic,
proč tedy žijí tak dále?
Proč tedy nechtějí mít všeho víc,
když mají nyní na mále?

Do světa našeho oni se nehodí.
Výhodu však přeci mají.
Nejsou to ti, kdo jen se smrtí závodí.
Nejsou to ti, kdo čas znají.

Avatar trochu jinak

28. srpna 2011 v 15:04 | M.I. |  Recenze

V době, kdy sály kin ovládá pokračování blahoslaveného snímku z roku 2009 (tím názvem Smurfs se nenechte v žádném případě oklamat), je nasnadě, abych mistrovské dílo J. Camerona připomněl, možná i představil čtenářům. Avatar je jistojistě zajímavým příspěvkem do kinematografické palety naší doby. Nikdo se však nepozastavuje a nezajímá nad tím, jak takový zázrak vůbec vzniká, nikdo nechce znát taje vývoje. Vzhledem k tomu, že tomuto přičítám spíš lenost přirozenou lidstvu, vynasnažím se o jakousi rekonstrukci rozhovorů stojících na počátků jednoho z největších eposů 21. Století.

Pro vlastní pohodlí jsem v rozhovoru zavedl zkratky, pro Velkého producenta VP a pro scénáristy pouhé S.

VP: Tak dámy a pánové, co pro mě máte tentokrát?

S: Nyní máme něco opravdu výjimečného, rozhodli jsme se revitalizovat folklórní indiánský mýtus o Pocahontas, příběh vášně a zrady, drama o lidské nenasytnosti. To celé mírně aktualizujeme a ještě více podbarvíme tóny trpícího domorodého lidu. Velký důraz rovněž chceme klást na krásnou americkou příro…

VP: Chci, aby to bylo ve vesmíru!

S: Ale pane, ten příběh se odehrává v roce 1607…

VP: Tak to dejte do budoucnosti , například do roku *náhodně hrábne do klávesnice* 2154!

S: Takže po nás chcete, aby v roce 2154 byli Indiáni ve vesmíru?

VP: Řekl jsem snad něco o Indiánech?! Chci, aby to byli elfové! Ne, počkat, chci , aby to byly anime kočky, však víte, jak Japonci zbožňují obrovské vypouklé oči!

S: A nechtěl byste třeba, aby byli modří?

VP: Výborný nápad!

*Uplynulo pár dní*

VP: Tak jak jste na tom, dámy a pánové?

S: Předělali jsme příběh, máme tlupu modrých elfokoček, co pobíhá po lese, jen nám zatím do příběhu moc nepasují angličtí osadnící toužící po indiánském zlatě…

VP: Tak je dejte do robotů!

S: Do robotů? Ale jsou to angličtí osadníci…

VP: Tak z nich udělejte velkou zlou korporaci, co chce nějakou strašně vzácnou věc!

S: Zlato?

VP: Ne, něco mnohem víc vzácného…něco, co nikdo nezná, co zní exoticky a sexy…a má to nějakou

vědeckou příponu…ium nebo tak.

S: Nezískatelnium? (ano, opravdu se ve filmu jedná o Nezískatelnium, v anglickém originále také známé jako Unobtainium - pozn. aut.)

VP: Přesně tak! Když nad tím tak přemýšlím, tak by to mělo být ve 3D, každá obří kytka by měla divákovi lézt do obličeje a každý list padající ze stromu by mu měl přistát na hlavě! Aby pochopil, jak moc velkou "mesydž" chceme vzkázat, jak moc nám záleží na tom, aby africké děti jedly jen biopotraviny!

S: *nechápavý pohled*

PS: A taky by ti naši kočkoelfi měli mít nějaké dostatečně cool jméno…něco super neznámého…něco, co by nám diváci spolkli i s na'vijákem…¨

A bylo dokonáno.



Z předchozího textu Vám možná může přicházet na mysl, že nejsem zrovna největším příznivcem filmu Avatar. Není to však úplná pravda, dokáži více než ocenit jeho grafickou stránku i možný dopad na ekologické cítění lidí, kterých se snímek nějakým způsobem v tomto směru dotkl. Co mě však udivuje, je fakt, že je Avatar mnohými považován za nejlepší film všech dob, byť se jedná o příběh na úrovni produkce Zdeňka Trošky vyleštěný prvky Hollywoodu.

Není proto úplně možné film hodnotit jako celek, jeho příběh je v úplně jiné lize než jeho grafické provedení, budete se tudíž asi muset spokojit s hodnocením dvojím.
Grafická stránka: 90%; Příběhová stránka: 40%


Avatar
Akční / Dobrodružný / Sci-Fi / Fantasy
USA / Velká Británie, 2009, 155 min (Director's cut: 171 min)
Režie: James Cameron
Hudba: James Horner
Hrají: Sam Worthington, Zoe Saldana, Sigourney Weaver ,Michelle Rodriguez, Giovanni Ribisi, Joel Moore, Wes Studi a další
 

Slovo

28. srpna 2011 v 13:54 | Markéta |  'Poezie'
Slovo...

další spadlý květ sakury.

Další příliš dlouhá zima.

Další neochotné jaro.

Léto k zalknutí tichem.

Poslední podzim za tónů

waltzu s dlouhou vlečkou.

Další zklamání.

čas odpočívá v počasí

a ve vichřicích mizí tváře,

povodně smývají příběhy.

Další přání na stromě z papíru,

a vodní víla na vlaštovce,

další prázdniny ve smíru

posledních zmrtvýchvstání.

A bílé vyvržení

vlastních vnitřností

je upomínkou smrtelnosti

a nutnosti pokání

před neskromností

setkání

slova a okamžiku

mezi bohy

všech lidí a věcí,

všech podivností,

náhod i rozporů.

Kudlanka

27. srpna 2011 v 14:10 | Pája |  'Poezie'

Já vládnu. Jeho osud v rukou mám.
Smrt, život, lásku, bolest rozdávám.
Jsem zrozena pro hlavní roli svou.
On se bojí, to je správné.
Hraje ji se mnou a tak má mě za tu zlou.

Však jsem jen stéblo v nekonečné stepi.
To on je vždy ten, kdo hlavy stíná.
Jeho bůh je k slabým hluchý, slepý.
Kosti pod kameny hynou, v šátku přikrývá ji hlína.

Křehkou bytost snadno zničí.
Jeho zákon podá ruku pomocnou.
K čertu s ní, jen ať si křičí.
Ranou davu zmlkne,
jejich oči jako peklo ohněm žhnou.

Tu je odpověď, proč jsem stále na světě.
Morbidní bytost, která miluje jen tělo.
Ony po staletí křičí po své odvetě.
Já s láskou líbám jeho smutné čelo,
co na osamělé hlavě lpí.
Hleďte, jak nám krásně spí.
Jako naděje a spravedlnost.
Však se jednou jistě probudí.

Závěrečná řeč

27. srpna 2011 v 13:43 | Markéta |  'Poezie'

Odvěkou chybou lidské společnosti
je nesmyslný předpoklad,
že kdo miluje, ten neopustí,
že miluje napořád...

Že miluje i pondělky,
sychravě nudná rána,
špatně letící vlaštovky
a zbylou košili od pyžama.
I fobií vyrostlé velehory
a hrnek nemožných rozměrů,
dál nekončící rozhovory
o poťouchlosti vesmíru...

A když se přesto někdo odváží,
stane se vyvrhelem,
sprostým zvířetem bez duše,
lapeným vlastním tělem.
Není dost pádná omluva
pro hrozivou porotu cizích lidí,
netřeba shánět důkazy,
stejně je nikdo neuvidí.

Co ale na tom,
když viník je předem znám,
že motiv se ani nehledá,
a tak mizí nepoznán.
Láska se přece nezmění,
sama od sebe, jen tak,
v chladivou apatii prozření,
většinou spíše naopak...

A tak se umíněně ptám,
proč je vinný ten,
kdo zvolil zůstat sám,
ač zvnějšku nezraněn..
ale s jizvami nejen na duši,
co každý tiše předpokládá,
ale uznat je se nesluší...

Černá vdova a já

27. srpna 2011 v 13:11 | Pája |  'Poezie'

I.
Našlapovat tiše, i když tolik nohou mám.
Tušíš, kdo jsem? Víš, co ukrývám?

Navštívit vás přijdu, ale jen jednou jedenkrát.
Budete mě nenávidět. Co na tom záleží.
Pán mě bude míti rád.
V mém světě mě budou uctívat.

Tušíš, kdo jsem? Víš, co ukrývám?

Ne, jste jen ovce bláhové, co na porážku jdou.
Vlk vás brzy roztrhá. Vaši duši, víru zlou.
Přiznávám, že vlk beránkem tu jest.
Však získá mnoho. Slávu posmrtnou, nebeskou.

Stále nevíš? Poslouchej, co povídám!

Vlk, beránek v přestrojení, černé vdovy jdou.
Na svém těle mají tajnou zkázu ukrytou.

Už víš?

Za chvíli už podělím se ráda o dar svůj.
Starče, dítko i ty matko, moc se neraduj!
Doufám jen, že moje děti vidí ve mně vzor.
A vám přeji utrpení, zkázu, smrt a mor!

Sbohem.

II.
Mezi nehybnými cáry procházím.
Všichni byli živí, měli sny.
Teď jsou zralí do urny.

Chci jim pomoci, ale nejsem nic.
Už mi docházejí i rýmy.
Omlouvám se,
vždyť rozloučení si přece zaslouží.

III.
Přišel démon, nešel sám,
smrt měl k sobě připoutanou.
Všechny skolí jednou ranou.
Nám živým jen slzy kanou.
A já říkám nashledanou.
Fanatismus zabíjí
s krutostí svou nevídanou.

A co démon? Povím vám,
kráčí teď pekelnou branou.