V oparu při opileckém rozmaru,
slova plynou
pomalu a někdy jako hadi
se kol jazyka vinou.
V područí si další rundu poručí
a mozek křičí v tichu.
Pak skončí v chladném náručí
křehký balvan hříchu.
Možná k smíchu.
Neví, že se živým mrtvým býti jeví.
V mechu najde svoje víčka.
Bez nádechu ponoří se
a hýčká si své němé nádvoří
plné iluzí.
V sobě s nářkem poznání
uhání a couvá.
Sám sebe neomlouvá,
chtíč douškem zavání.
Vždyť k nezahnání
jsou jitra opilcova.
Míša | 31. srpna 2011 v 21:21 |
ta je dost dobrá...jen bych tipovala, že ji napsal spíš martin než ty...ta tematika...
chyba, nestačím se divit