Sbírka nálad a rozmarů

Snílek

26. srpna 2011 v 17:15 | M.I. |  Krátké texty
Obrátil se na posteli, někdy mu připadající jako rozkymácená loďka v moři tmy, jež ho každým dnem obklopovala. Pokoj kolem byl stále stejný, zlatá klec obklopující ten malý svět, který si po čase vytvořil. Chlapec se však nezdál nešťastný, ať už v očích příbuzných, přijíždějících jen v časech výročí dávno zapomenutých, v očích beztvarého služebnictva, málokdy však v očích svých. Nastal čas vstát, čas oznámený probleskujícími paprsky rána, vůní rosy a klepáním na dveře. Den jako každý jiný, s příměsí rutiny a fádního rituálu. Zase klepání. Chlapec ještě neotevřel oči, chtěl si zachovat tu iluzi nezapočatého dne, zůstat ve snu, útočišti básníků a zbabělců. Klepání neustávalo a z odlesku normality přecházelo ve velmi reálnou hrozbu, hrozbu probuzení, procitnutí. Jen chvíli...
Dveře se otevřely, bez vrzání, bez slyšitelného zvuku. Tak jako vše v domě, patřily do určitého systému, monotónně běžícího skrz čas bez všimnutí. Chlapce systém vždy děsil, jako stín, jako něco, co nemůžeme uchopit ani popsat, ale víme, že to prostě Je. Ve vchodu stál muž. Tak jako každý den. Zatímco mlčky vešel do pokoje dlouhým, netrpělivost však prozrazujícím krokem, chlapec se odvážil pootevřít oči. I přes oponu rozcuchaných vlasů, přes otupělost ranních smyslů...Jeho vždy poznal. Jako havran, krkavec sedící na bustě čekající zoufalou zpověď, se na něj muž podíval.
Byly tu zase, jako jámy plné temnoty, jezera topící měsíční záři, hroty zčernalé krví nevinných prosících o pomoc. Byly zpět, zírající...propalující se skrz maso, k duši - tak malé a slabé. Muž stočil pohled na noční stolek. Chlapcovu úlevu vystřídala panická hrůza. Noční stolek, oltář, jediné štěstí, modla jeho záchrany skrývající jeho tajemství.
Ticho rozříznul zvuk. Opravdový zvuk, vytržený z bezhlesného systému. Tříštící se sklo se rozlétlo se po bezbarvé podlaze s jistým šarmem dehonestující destrukce. Sklo, jež kdysi bývalo jedinou chlapcovou láskou, obrazem všeho, co ztratil jen díky Němu. Muž si povzdechl, snad čekal vzdor, pláč, cokoliv... Chlapec však mlčel. Mlčel, i když se pomalu zavřely dveře a on byl opět sám. Mlčel, když sbíral zbytky rámu, útržky plátna - symboly Její věčné krásy brilantním autorem zvěčněné. Díky Němu tu však nebyla, díky Němu zapomněla na chlapce, odešla a nikdy se nevrátila. Ona a její vůně máty, jediná schopná utěšit...se nikdy nevrátí...
Mlčky se znovu posadil na postel, stále pozorujíc střepy, pozorujíc se v tom polámaném zrcadle. V symbolu svého života, jaký byl a bude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama