Sbírka nálad a rozmarů

Závěrečná řeč

27. srpna 2011 v 13:43 | Markéta |  'Poezie'

Odvěkou chybou lidské společnosti
je nesmyslný předpoklad,
že kdo miluje, ten neopustí,
že miluje napořád...

Že miluje i pondělky,
sychravě nudná rána,
špatně letící vlaštovky
a zbylou košili od pyžama.
I fobií vyrostlé velehory
a hrnek nemožných rozměrů,
dál nekončící rozhovory
o poťouchlosti vesmíru...

A když se přesto někdo odváží,
stane se vyvrhelem,
sprostým zvířetem bez duše,
lapeným vlastním tělem.
Není dost pádná omluva
pro hrozivou porotu cizích lidí,
netřeba shánět důkazy,
stejně je nikdo neuvidí.

Co ale na tom,
když viník je předem znám,
že motiv se ani nehledá,
a tak mizí nepoznán.
Láska se přece nezmění,
sama od sebe, jen tak,
v chladivou apatii prozření,
většinou spíše naopak...

A tak se umíněně ptám,
proč je vinný ten,
kdo zvolil zůstat sám,
ač zvnějšku nezraněn..
ale s jizvami nejen na duši,
co každý tiše předpokládá,
ale uznat je se nesluší...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama